U Prokopnutého bubnu

[Půlšálku]

Prakticky souhlasím se vším, co napsala Vehali. Osobně mi Pratchettova snaha o rovnost všech bytostí přišla v posledních knihách velmi otravná. Znamená to totiž ž všechny ústřední postavy skončily tak, že si byly podobné jako vejce vejci, a kdo se lišil, musel být převychován (nebo umřel). Snaha převychovat už i elfí královnu obzvlášť hapruje, protože elfové byli přece typičtí tím, že se neumějí učit a měnit a dělali tak lidskému světu protipól. S tím souvisí ještě jedna věc: zatímco atmosféra jakéhosi plíživého tajemna byla v Dámách a pánech budována naprosto skvěle a elfové pro mě byli a jsou čiré zlo, tady se změnili v tuctové bytůstky s křidélky, na nichž není zajímavého nic, o debilním jménu hlavního "záporáka" nemluvě. Stejně tak stavět dílnu u Dlouhého muže považuji za přešlap. Co se mi líbilo: Gracián, paní Našeptávalová a zlomová událost v druhé kapitole. PeS: celou dobu sjem čekal na potvrzení, že Gracián je "jiný" a nedostalo se mi ho. co myslíte vy?

[VeHaLi]

[TheMole]

Ono úplně stačí, že jeden takový sedí v Bílém domě.

[ortie]

[Anonymní]

Poslední zeměplošská kniha je opravdu smutná. Ne proto, že je poslední nebo proto, kdo a jak umře, ale svým obsahem. Autorovo zrovnoprávňování všech ras, vegetariánský čaroděj a jeho pekelný kozel co sám chodí na hajzl nebo samotná autorova touha, že jeho vlastní smrt ve skutečném světě něco změní...
Co chybí asi nejvíc jsou čarodějnické myšlenky - takové to, co bylo ve všech předchozích knihách jako jsou třeba třetí myšlenky a tak. V tomto směru kniha nenabízí vůbec nic nového. Možná lehce komický boj s elfy s pomocí blíže nespecifikované zbraně na vrhání kovových špon (což je kravina).
Na druhou stranu, kniha se dobře čte - korektor odvedl hodně dobrou práci.

[Ziriath]

Mám dočteno. Tohle bylo tři sta stránek klínů do hlavy neboli výchova parním bucharem. Naštěstí tam nebylo tolik skřetů jak v Páře, takže jsem tak neskřípěla zubama.

V jedné věci mi to přijde hrozně nespravedlivý. Co z toho vychází je, že když je někdo holka a chce dělat magii, tak se musí starat o strašné případy zanedbanejch nemocí, zranění, odporného chování lidí, učit zatvrzelé vesničany jak se k sobě chovat, a vzdát se bezstarostného života a většiny svého času. Vlastně být doktor, zdravotní sestra, sanitář, psycholog, lékárník, zvěrolékař, terénní sociální pracovník atd. v jedné osobě.
Kde je pak prostor pro rozvoj, výzkum, specializaci a učení více dalších lidí?
Co mají dělat ty, které se kantnou při pohledu na krev, nebo mají mizerný odhad na lidi? Takovým asi řeknou, že se na magii prostě nehodí. A jediný kdo je vzdělá, může být nějaký nebezpečný grimoár, který jim o magii řekne jen půlku pravdy - jak když na knížky narazili Kalendária nebo Erik. Mágové z toho nic nemusí, navíc mají na výběr desítky specializací a obří knihovnu, a od dob Esk se toho pro holky v magii nic nezměnilo. Přitom třeba jejich úroveň léčitelství určitě není špatná, koneckonců třeba Vetinari má po jejich lékařském zásahu stále obě nohy a chodit může docela dobře.
Jediná další (Našeptávalová, ale správně by to mělo být přeloženo spíše jako Škvorová), která se snaží věci dělat jinak, je prezentovaná celkově jako po všech stránkách nepříjemný charakter.

Naštěstí už začali přicházet na taje managementu, totiž že nějaké jednoduché výměny obvazů, praní prádla a stříhání nehtů starcům postačí delegovat někomu jinému.

Přitom ve starších knížkách byly čarodějky, které si dokázaly život užívat a myslely taky na sebe - třeba ta cestovatelka nebo ta výzkumnice, co zkoušela s kolika štětinami koště ještě poletí.

[korloid]

Pastýřská koruna je trošku jiná než ostatní, ale je to pochopitelné. Spisovatel se každým dílem vyrovnává se svým životem a okolím - někdo popisuje realitu, jiný si vypomáhá říší fantazie, v téhle se pan Pratchett připravoval na svou vlastní smrt. Loučil se a jemně vracel čtenáře do života (život není černobílej, a nikdo není jenom zlej ani jenom dobrej).

Ziriath přijde nespravedlivé, že když chce holka dělat magii, musí něco snést. Ono nejde ani tak o magii jako spíš o hlavologii tj.umění vidět věci tak, jak jsou doopravdy, řídit se vlastním názorem, a umět poponést zodpovědnost těm, pro které je momentálně příliš těžká. Čarodějky jsou krom dalšího porodní báby, a porodní bába se musela umět v případě komplikací rozhodnout a zabít dítě, aby matka přežila a mohla mít případně další (kdysi to bylo běžné i v Čechách) = jak by tohle rozhodnutí mohla udělat a především realizovat osoba, která by neznala nepříjemnou stránku života? Na nějaké věci je potřeba být životem řádně otřískán, aby je člověk dokázal.
A na druhou stranu je potřeba si občas udělat radost, ať už kvalitní pedikůrou vlastním nohám, Zapůjčením, dobrým pitím a jídlem či čímkoli dalším.

[ortie]

Děkuji, takhle dobře bych to nedokázala říct.

[korloid]

Děkuji. Myslím si, že proto je Zeměplocha tak úžasná, že jsou v ní pravdivě jednající, a tudíž snadno uvěřitelné a přitažlivé postavy.

[Knihomol r. .303.]

Tak po dlouhé době se vracím na tohle fórum, které mi samo o sobě dalo tolik zábavy a pořád mě mrzí, že tu za ty měsíce a roky přibylo příspěvků, jako kdysi za týden.

Vracím se, protože jsem dočetl poslední Zeměplochu. Dokončil jsem čtení série, která mi dala a občas pořád dává hodiny a dny zábavy. A tahle kniha je Poslední. Nejen proto, že další už nepřijde, ale protože působí sama jako epitaf, poslední rozloučení. Podobně jako Pod parou mělo být završením díla. A zatímco Pod parou selhalo, působí jako všechno možné, než jako završení Zeměplochy, myšlenkami a kvalitou jako by je napsal někdo jiný, Pastýřská koruna uspěla. Je jiná než předešlé knihy, samotná Zeměplocha je jiná a i postavy jsou jiné než dříve, přijde mi to všechno jako důsledek nějakého přirozeného vývoje, ze kterého nejsem nadšený, ale který dává dokonalý smysl.

Co ke knize samotné?
Je rozhodně lepší než Pod parou , Nevídaní akademikové nebo i Šňupec.
I zde je neporazitelná vnější síla, která hrdiny zachrání a fakticky znemožňuje protivníkům uspět. Ale tady alespoň dává smysl, je budována během celé knihy, zapadá do prostředí, a neřeší všechno šmahem.
I zde tu máme novou postavu která je Dokonalá a zvládne všechno na první dobrou. Graciána. Ale tenhle má alespoň nějaké vady a osobnost. Jeho pomstu jsem si užil s ním, právě proto, že trochu narušuje tu dokonalou auru mírotvůrce. A není cpán všude.
Opět potkáváme staré známé, jen trochu jiné než dříve. Ale tady je poznávám, změnili se, ale pořád jsou to oni.
Humoru je opět méně, než bylo zvykem v dřívějších časech. Ale zatímco ve třech zmíněných knihách místy absentoval a jinde byl často násilně narván, aby byl, tady v duchu té nejlepší tradice prostupuje celou knihou, jen je utlumen poselstvími a melancholií.
Ano, poselství, touha po svobodě, rovnosti a bratrství. Jsou tu cítit, čtenář je vychováván spolu s královnou elfů. Ale jednak to zapadá do příběhu a přirozeně se to skládá se vším ostatním, jednak to není absolutní a všespasitelné.
Melancholie a smutné tóny protkávající celou knihu. To je myslím úplná novinka. Hlavní část rámují dvě smrti. První uvede čtenáře do melancholické nálady a ukáže hlavní motto knihy (Časy se mění) v celé šíři. Druhá nechá čtenáři hořké tóny doznít i v závěru, který by jinak byl moc optimistický. A připomene nám, že i přes konečné vítězství nových věcí a lidského dobra, to že máme dobrou vůli nemusí stačit na všechno.
A celkově je konec takový hořkosladký, jako celá kniha. Jako vzpomínka na někoho, koho měl člověk rád, ale už tu není.

Odpočívejte v pokoji, Esmeraldo Zlopočasná, Bábi, odpočívejte v pokoji, Beladono, Královno elfů. Kdo by to byl čekal v době, kdy jsme hltali Dámy a pány.
A samozřejmě, nelze to nenapsat:
Odpočívejte v pokoji, Terry Pratchette, Mistře.

Víc psát nemůžu, nějak mě bolí oči...

[Jenik]

200:
"Hm," prohlásila Stařenka Oggová. "Každý chlap má doma koště, ale málokterý ví, jak je použít!"

Aby ste v tom nehľadali nejaký dvojzmysel: Stařenka hovorí, že muži zanedbávajú domáce práce.

[Jenik]

Ale arcikancléřa Výsměška uznala:

80:
Stařenka se usmála. "Je to mág. Dokáže vystřízlivět, kdykoliv si to bude přát, a pokud si to přát nebude, no, i s nějakou tou brandy pod vestou dokáže koště řídit bez chyby. A navíc, tím směrem stejně není skoro nic, do čeho by mohl narazit!"

[Jenik]

304:
"Budeme s nimi bojovat v horách. Budeme s nimi bojovat na kamenech. Budeme s nimi bojovat v kopcích i dole v údolích. Nikdy se nevzdáme!"

Podobne hovorila Grimma v trilógii o Nomoch:
II-72:
"Nebudeme zase utíkat," pronesla rezolutně. "Budeme bojovat na ceste. Budeme bojovat u brány. Budeme bojovat v lomu. A nikdy se nepodvolíme."

Ale pôvodne to povedal Winston Churchill.


313:
Byl to sice jen malý krok pro fíglí děvče, ale obrovský krok pro všechny figlí ženy!

Zase trilógia o Nomoch:
I-125:
"Pro člověka je to krůček, ale pro noma obrovský skok."

Ale pôvodne to povedal Neil Armstrong na Mesiaci.


315:
"Hrachokvět je velmi hloupé jméno pro tak velkého elfa, jako jsi ty," začala poněkud dětinsky.

To hovorím aj ja.
A hovoril som to ešte pred dvoma rokmi.

[Jenik]

[korloid]

Mně se to taky nezdálo, proto jsem vznesla dotaz. OK, budu se snažit reagovat na Tvé komentáře, Jeníku, a tak se z toho snad vymotám. Tákže: Terry chtěl být dokonalý. Ono totiž, jakmile člověk pozná kudy na zlepšení vlastní osobnosti, tak do toho jde s vervou, protože tvořit sám sebe, to je něco úžasného. Ovšem někdy se to pak změní v posedlost, a člověk neví, kdy přestat. A když je ten človíček i nadaným spisovatelem, chce mít díla stejně dokonalá - ty nároky co má sám na sebe má potom i na svá díla, protože ta díla jsou součástí jeho samého. Vím, že podle hnutí new age nezáleží na podání, ale na převzetí, ale Terryho knížky jsou prostě geniální. Kdyby je nenapsal tak, jak je napsal, neměla bych co přebírat. Pokud by se dal člověk přirovnat k vesmírnému tělesu, byl by podle mne Terry nově popsanou hvězdou.