Obsah fóra U Prokopnutého bubnu U Prokopnutého bubnu
Vaše oblíbená hospoda nyní již i na hexnetu!
 
 FAQFAQ   HledatHledat   Seznam uživatelůSeznam uživatelů   Uživatelské skupinyUživatelské skupiny   RegistraceRegistrace 
 ProfilProfil   Soukromé zprávySoukromé zprávy   PřihlášeníPřihlášení 

Co právě teď čtete?
Jdi na stránku Předchozí  1, 2, 3 ... 352, 353, 354
 
Přidat nové téma   Zaslat odpověď    Obsah fóra U Prokopnutého bubnu -> Skládka Jindřicha Močky
Zobrazit předchozí téma :: Zobrazit následující téma  
Autor Zpráva
korloid



Založen: 21.3.2017
Příspěvky: 202

PříspěvekZaslal: neděle 18. březen 2018 9:39     Předmět: další díl Časodějů ještě nevyšel, takže Citovat

Momentálně mám rozečteno: Miroslav Žamboch - Drsný spasitel, protože páni Jiří Kulhánek, František Kotleta a Jan Pohunek nic nového nevydali, a Starý Smrďa Rum tuhle poučnou literaturu miluje. Takže pěkně po kouskách, co poberu na jeden nádech včetně doby návratu; a i když tak trénuju už pár let, stejně občas ještě zaslzím. Uznávám oprávněnost stížností tamních obyvatel, jenže co nadělaj, to je prostě koloběh informací: Patricij chce svoje informace a Starý Smrďa Rum chce taky svoje.
Spisovatel Jan Pohunek by mohl napsat další díl Temných iluminátů.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Jenik



Založen: 5.5.2009
Příspěvky: 2006

PříspěvekZaslal: pondělí 19. březen 2018 8:37     Předmět: Citovat

Slová sú české, vety dávajú zmysel, ale nie je to pravda:

Konec světa, II. část:
Svět měl skončit v roce 999 a málem skončí v roce 1999.
Hodně končí v roce 2050 a ještě v roce 2060 končí ostošest.
Co bude dělat potom, tím si nejsem zcela jist.

Oliver Cromlech: Kniha věčných pravd

(Ani to nie je pravda. Taký spisovateľ neexistuje.)
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
korloid



Založen: 21.3.2017
Příspěvky: 202

PříspěvekZaslal: úterý 20. březen 2018 5:35     Předmět: Citovat

Jenik napsal:
Slová sú české, vety dávajú zmysel, ale nie je to pravda:

Konec světa, II. část:
Svět měl skončit v roce 999 a málem skončí v roce 1999.
Hodně končí v roce 2050 a ještě v roce 2060 končí ostošest.
Co bude dělat potom, tím si nejsem zcela jist.

Oliver Cromlech: Kniha věčných pravd

(Ani to nie je pravda. Taký spisovateľ neexistuje.)

Vzhledem k tomu, že si stavím další portál, tentokrát pro návrat sem po roce 2950, tak já si jistá jsem, páč vím, že líného vodnáře ke zbytečné činnosti nedonutí nic na světě. O roce 999 jsem psala včera, stačí si sesyntetizovat informace a použít zdravej selskej, IQ na to máš, tak se snaž. Rok 1999 jsme oba zažili, takže víš, že není co řešit. A co bude, jsem právě napsala. Na opakování čas nemám. Vzhledem k tomu, že se tady nic nemaže, můžeš si všechno zpětně dohledat a přečíst si to znova.
Ok, tady je pomocník: Hledej Šmudlo. ♥
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
korloid



Založen: 21.3.2017
Příspěvky: 202

PříspěvekZaslal: neděle 25. březen 2018 2:16     Předmět: Citovat

Natajla Ščerba - Časodějové čtvrtý díl: Číselné jméno
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Jenik



Založen: 5.5.2009
Příspěvky: 2006

PříspěvekZaslal: neděle 01. duben 2018 7:03     Předmět: Citovat

"Odpověď nebude?" opakoval jsem tiše. Zdálo se mi, že jsem ta slova nedávno slyšel, ale nedokázal jsem si vzpomenout od koho. "Dost skoupý obsah," zvedl jsem oči ke kapitánovi, jehož ústa, dosud nehybně sešklebená, jako by neustále ochutnával něco hořkého, se pousmála.
"Kdybych vám ukázal odstavec bohatší obsahem, oba bychom toho mohli litovat. Ostatně i tak..."
"Co 'i tak'?!" zeptal jsem se prudce, jako by tato nadhozená slova se dotkla věci pro mě nesmírně důležité. Prandtl pokrčil rameny.
"To nic. Ukázal jsem vám úryvek moderní šifry, ostatně nepříliš složité. Byla to běžná šifra. Jako taková měla mnohavrstvou kamufláž."
Hovořil rychle, jako by chtěl odpoutat mou pozornost od nedokončené narážky. Chtěl jsem se k ní vrátit, už jsem otevíral ústa, ale řekl jsem jen:
"Řekl jste, že všechno je šifrou. To byla pouhá metafora?"
"Ne."
"Tedy každý text?"
"Ano."
"I literární?"
"Ano. Pojďte, prosím..."
Přistoupili jsme ke dvířkám, která otevřel. Místo další místnosti, kterou jsem za nimi čekal, vyplňovala výklenek tmavá deska s malou klávesnicí; uvnitř byla vidět jakási poniklovaná štěrbina s jazýčkem hada papírové pásky.
"Povězte nějaký úryvek literárního textu," otočil se ke mně Prandtl.
"Třeba... Shakespeare?"
"Cokoli."
"Tvrdíte, že jeho dramata jsou souborem šifrovaných depeší?"
"Záleží na tom, co pokládáte za depeši. Ale neměli bychom prostě udělat zkoušku? Poslouchám."
Sklopil jsem hlavu. Dlouho mě nenapadalo nic kromě Othelova výkřiku: "Ó ty má předrahá!", ale tento citát mi připadal krátký a nepřípadný.
"Už to mám!" řekl jsem najednou a zvedl zraky. "Sto slov mé ucho ještě nevpilo, až prones jazyk tvůj, a znám ten hlas. Nejsi Romeo, jeden z Monteků?"
"Dobrá."
Kapitán rychle mačkal tlačítka, aby vyklepal tento citát. Z otvoru vylezl papírový had a komíhal se ve vzduchu. Prandtl ho uchopil a podal mi ho - držel jsem v prstech konec a trpělivě vyčkával. Páska lezla po centimetrech ze štěrbiny, a když jsem ji mírně napjal, pociťoval jsem vnitřní záchvěvy mechanismu, který ji posouval. Jemné mravenčení, přenášené napjatou papírovou páskou, najednou ustalo. Rozvíjela se dál, už prázdná. Zvedl jsem vytištěný text k očím.
"Ni čema Mat hews Niče ma ruce nohy mu přerazím s chu tí Mat hews pra se Mat hews Math."
"Co to je?" neskrýval jsem údiv. Kapitán pokýval hlavou.
"Soudím, že při psaní této scény byl Shakespeare nepříznivě naladěn proti osobě jménem Mathews – což zašifroval do dramatického textu."
"Nevím, nevím! Tomu nevěřím! Jinými slovy, záměrně vložil do tohoto nádherného lyrického dialogu nadávky na adresu nějakého Mathewse?"
"Kdo říká, že úmyslně? Šifra je šifra, bez ohledu na záměr jejího autora."
"Dovolíte?" otázal jsem se. Přistoupil jsem ke klávesnici a vyťukal na ní právě rozšifrovaný text. Páska se pohnula a svinula do spirály. Na Prandtlových rtech se objevil zvláštní úsměšek, ale nepromluvil.
"Kdy by mi dala svi ech svi kdy by mi ech svi ně da la svi bí lá da la svi ech kdy" svítila písmena spojená do slabik.
"Ale?" řekl jsem. "Co je to?"
"Další vrstva. Co jste čekal? Přehrabali jsme se ještě hlouběji k základu psychiky Angličana sedmnáctého století, nic víc."
"To není možné!" zvolal jsem. "Ten nádherný verš je tedy obal skrývající uvnitř nějaká prasata?! A když strčíte do svého stroje vrcholy literární tvorby, plody lidského génia, nesmrtelné poémy a ságy - vyjde z toho blábol?!"
"Protože je to blábol, pane," odvětil chladně kapitán. "Diverzní blábol. Umění, literatura, nevíte, čemu slouží? K odvrácení pozornosti!"
"Od čeho?"
"Nevíte?"
"Ne..."
"Moc špatné. Měl byste to vědět. Co tady potom děláte?"
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Jenik



Založen: 5.5.2009
Příspěvky: 2006

PříspěvekZaslal: pondělí 02. duben 2018 9:34     Předmět: Citovat

A teraz vážne:

Moderní jazykověda vychází ze zásady (teze), že jazyk je systém znaků.
Jazykový znak v soustavě jazykové je něco materiálního (označující), co označuje něco jiného (označované) vzhledem k jeho významu společně sdílené mluvčím a posluchačem v jejich vědomí.
Tak např. znak (slovo) strom (označující jazykového znaku) v podobě materiální (zvukové [strom], nebo grafické s-t-r-o-m) označuje pojmenovaný předmět strom, t.j. reálně existující strom.
Mezi slovem strom a objektem, který označuje, t.j. stromem, je vztah označení.
Myšlený strom je odrazem skutečného předmětu stromu ve vědomí jedince.
Mezi pojmem (stromu) a předmětem (stromu) existuje vztah odrazu.
Slovo strom má věcný význam; jeho významem je myšlený strom s věcně obsahovým vymezením "dřevina s kmenem, který se nahoře větví v korunu".
Neexistuje-li předmět označení, nemůže existovat vztah odrazu a nevzniká ani vztah označení; zůstává jen vztah mezi slovem a myšlenkou, který stačí k tomu, abychom mohli o neskutečných věcech přemýšlet.
Znaky jsou v soustavě jazykové používány k označování předmětů, a to jak konkrétních předmětů, tak i výtvorů lidské fantazie.


Jiří Novotný a kolektiv: Mluvnice češtiny pro střední školy
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
korloid



Založen: 21.3.2017
Příspěvky: 202

PříspěvekZaslal: úterý 03. duben 2018 6:28     Předmět: Citovat

Jenik napsal:
A teraz vážne:

Moderní jazykověda vychází ze zásady (teze), že jazyk je systém znaků.
Jazykový znak v soustavě jazykové je něco materiálního (označující), co označuje něco jiného (označované) vzhledem k jeho významu společně sdílené mluvčím a posluchačem v jejich vědomí.
Tak např. znak (slovo) strom (označující jazykového znaku) v podobě materiální (zvukové [strom], nebo grafické s-t-r-o-m) označuje pojmenovaný předmět strom, t.j. reálně existující strom.
Mezi slovem strom a objektem, který označuje, t.j. stromem, je vztah označení.
Myšlený strom je odrazem skutečného předmětu stromu ve vědomí jedince.
Mezi pojmem (stromu) a předmětem (stromu) existuje vztah odrazu.
Slovo strom má věcný význam; jeho významem je myšlený strom s věcně obsahovým vymezením "dřevina s kmenem, který se nahoře větví v korunu".
Neexistuje-li předmět označení, nemůže existovat vztah odrazu a nevzniká ani vztah označení; zůstává jen vztah mezi slovem a myšlenkou, který stačí k tomu, abychom mohli o neskutečných věcech přemýšlet.
Znaky jsou v soustavě jazykové používány k označování předmětů, a to jak konkrétních předmětů, tak i výtvorů lidské fantazie.


Jiří Novotný a kolektiv: Mluvnice češtiny pro střední školy


Už pár týdnů mám pocit, že začínám tušit, o čem je sémantika, ale pro jistotu se pořád držím své semínkotiny, jak říkal mému psaní František Very Happy .
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Jenik



Založen: 5.5.2009
Příspěvky: 2006

PříspěvekZaslal: úterý 03. duben 2018 7:23     Předmět: Citovat

Zo sémantiky stačí vedieť, že aj keď je nejaký vzťah medzi slovom a myšlienkou, nemusí to odpovedať skutočnej veci.
Fantázia je väčšinou dobrá vec, ale nie je dobré zamieňať fantáziu s realitou.

Ale dobre si uhádla, že ten citát z mluvnice češtiny mieril na teba.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
korloid



Založen: 21.3.2017
Příspěvky: 202

PříspěvekZaslal: středa 04. duben 2018 19:09     Předmět: Citovat

FF UK, Celetná ulice 20, Praha. dr.Miloš Štajgr

"...svým způsobem to můžeme brát jako další projev Gauchetova odčarování světa, désenchantement du monde, tedy, změny vztahu člověka k posvátnu se nám týkají nejen té sféry vysokého náboženství, ale i vztahu k tomu nadpřirozenu. Osvícenský materialismus zbavuje svět nadpřirozena, dává mu řád. Což si romantici uvědomovali dost dobře, ale když tak občas projíždím autem kolem té Sázavy a vidím tam ten chatový mor, mám mnohdy pocit, že jediné, co se jim nakonec povedlo, bylo zatáhnout civilizaci i na místa pustá a vyhrazená zásvětním mocnostem..."
Někde o patro výš se štkavě rozeřvala příklepová vrtačka.
"Ehm. Takže zatímco osvícenský inženýr nám přes močál s bludičkami natáhne dálnici, skalní romantik se tam utáboří a napíše nám o těch bludičkách hezkou básničku. Jenže pak tam přijdou další skalní romantici, a ti musí, romantika neromantika, taky někam třeba chodit na záchod. A těch romantiků je víc a víc, až to místo úplně ohlodají. Zkrátka, konzumujeme už i to nadpřirozeno."
Příklepová vrtačka neustávala, přidala se k ní navíc série kovově znějících ran. Ke Štajgrově smůle hluk probudil i obávaného těžce alternativního tlusťocha zvaného Tanuki, o němž se proslýchalo, že má od jistého incidentu s rituální sebevraždou několika studentů japanistiky soudně zakázaný internet. Od té doby se prý chodil hádat přímo na přednášky.


citace ze str. 10 a 11 knihy Jana Pohunka Temní ilumináti
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Jenik



Založen: 5.5.2009
Příspěvky: 2006

PříspěvekZaslal: neděle 10. červen 2018 16:32     Předmět: Citovat

A tu se stalo něco, co bych byl spíš neočekával: pomyšlení na to, že jsem zešílel, mne uklidnilo.
Až příliš dobře jsem chápal Snautova slova - předpokládám-li ovšem, že nějaký Snaut vůbec existuje a že jsem s ním vůbec někdy hovořil. Halucinace mohly přece začít mnohem dřív; kdož ví, zda nejsem ještě stále na palubě Prométhea, stižen náhlým záchvatem duševní choroby, a zda všechno to, co jsem prožil, nebylo produktem mého podrážděného mozku? Jsem-li však nemocen, mohu se uzdravit - a to mi dávalo aspoň naději na vysvobození, naději, kterou jsem za nic na světě nebyl s to najít v zamotaných hrůzách těch sotva několikahodinových zážitků na Solaris.
Bylo tedy především nutno provést nějaký logicky promyšlený experiment sám se sebou – experimentum crucis - který by mi ukázal, zda jsem skutečně zešílel a zda jsem obětí přeludů vznikajících v mé vlastní fantazii, anebo zda jsou mé zážitky - přes všechnu svou absurditu a nepravděpodobnost - reálné.
Zatímco jsem takto uvažoval, upoutala mou pozornost kovová vzpěra, která podpírala nosnou konstrukci letiště. Byl to ocelový, zeleně natřený stožár vybíhající ze stěny a dole chráněný vypouklými plechovými pláty. Na několika místech, asi ve výšce jednoho metru, lak oprýskal, zřejmě jej odřely raketové podvozky, které tady jezdívaly. Dotkl jsem se oceli, chvíli jsem ji zahříval dlaní, ťukl jsem do zaobleného kraje ochranného plechu; mohou halucinace dosáhnout takového stupně reálnosti? Snad - odpověděl jsem si; koneckonců je to můj obor, měl bych se v tom vyznat.
A je vůbec možné, abych si vymyslil takový klíčový experiment? Zpočátku se mi zdálo, že ne, neboť můj chorý mozek (je-li skutečně chorý) bude produkovat všechny možné iluze, které od něho budu chtít.
Vždyť přece nejen v nemoci, ale i v naprosto normálním spánku se stává, že hovoříme s lidmi, které v životě neznáme, že těm snovým osobám klademe otázky a slyšíme jejich odpovědi; přitom - ačkoliv tito lidé jsou v podstatě jen plody naší vlastní psýchy, jakýmisi jejími pseudosamostatnými částicemi přechodně se od ní oddělivšími - nevíme, jakými slovy odpovědí, dokud (ve snu) sami nepromluví. A jsou to přece ve skutečnosti slova vytvořená onou oddělivší se částí našeho vlastního myšlení, takže bychom je měli znát už v okamžiku, kdy jsme je - my sami - vymyslili, abychom je mohli vložit do úst fiktivním postavám. Ať si tedy nyní vymyslím a uskutečním cokoliv, vždycky si budu muset říci, že jednám stejně jako v takovém snu. Ani Snaut, ani Sartorius nemusí přece ve skutečnosti existovat, bylo by tedy naprosto zbytečné klást jim nějaké otázky.
Napadlo mě, že bych mohl užít nějaký lék, nějaký radikálně účinkující prostředek, například peyotl nebo jiný preparát, který vyvolává omámení a bohaté vidiny. Kdyby se tyto projevy dostavily, byly by důkazem, že preparát, který jsem spolkl, skutečně existuje, že je součástí materiální skutečnosti kolem mne. Ale ani to - pokračoval jsem ve svých úvahách - by nebylo oním požadovaným klíčovým experimentem, protože já vím, jak onen preparát (který si přece sám musím zvolit), má účinkovat. Mohlo by se tedy stát, že i požití léku a efekty, které by vyvolal, by byly stejným výplodem mé fantazie.
Už se mi zdálo, že se mi nepodaří dostat se ven z toho bludného kruhu vlastního šílenství. Vždyť přece člověk nemůže myslit jinak než svým mozkem, nemůže se ocitnout vně sebe samého, aby mohl kontrolovat, zda procesy v jeho těle mají normální průběh. V tom mi však bleskl hlavou nápad stejně prostý jako výtečný.
Vyskočil jsem z hromady svinutých padáků a běžel do radiokabiny. Nebyl v ní nikdo. Mimoděk jsem pohlédl na nástěnné elektrické hodiny. Byly téměř čtyři hodiny v noci, ve fiktivní noci staničního času, venku totiž bylo právě červené svítání. Rychle jsem uvedl do provozu vysílací stanici pro dálkové spojení, a zatímco jsem čekal, až se rozehřejí lampy, rovnal jsem si v hlavě ještě jednou jednotlivé fáze pokusu.
Neznal jsem nazpaměť volací signál automatické stanice na sateloidu kroužícího kolem Solaris, ale našel jsem jej v tabulce, která visela pod hlavním pultem. Vyslal jsem morseovkou výzvu a za osm vteřin přišla odpověď. Sateloid, či spíše jeho elektronický mozek se ohlásil signálem opakovaným v pravidelných intervalech.
Požádal jsem ho, aby mi podal s přesností na pět desetinných míst informaci, které poledníky na myšlené galaktické polokouli protíná na své dráze kolem Solaris ve dvaadvacetivteřinových intervalech.
Pak jsem si sedl a čekal na odpověď. Přišla za deset minut. Utrhl jsem pruh papíru s vytištěným výsledkem, schoval jej do zásuvky (hlídaje sám sebe, abych se na něj ani koutkem oka nepodíval), přinesl si z knihovny veliké mapy oblohy, logaritmické tabulky, tabulky o pohybu sateloidu a několik pomocných příruček a pustil se do hledání odpovědi na tutéž otázku. Téměř hodinu jsem strávil jen sestavováním rovnic; ani nepamatuju, kdy jsem se naposled tolik napočítal, snad ještě ve škole, u zkoušky z praktické astronomie.
Výpočet jsem provedl na velikém počítači stanice. Uvažoval jsem takto: z map oblohy bych měl dostat cifry, které se nebudou úplně přesně krýt s údaji ze sateloidu. Sateloid prodělává totiž velmi komplikované odchylky, které vyvolávají gravitační síly Solaris, obě dvě okolo sebe obíhající slunce a také místní gravitační změny způsobované oceánem. Jakmile budu mít dvě řady čísel, jednu od sateloidu a druhou z teoretických výpočtů podle map oblohy, zavedu do svých výpočtů, opravy; pak by se obě skupiny výsledků měly shodovat až do čtvrtého desetinného místa; odchylky zůstanou jen na pátých místech a budou vyjádřením nevypočitatelné aktivity oceánu.
Nejsou-li cifry, které mi udal sateloid, skutečností, nýbrž plodem mého šíleného mozku, nebudou se moci shodovat s druhou řadou číselných údajů. Mozek může být sice chorý, ale nemůže - za žádných okolností - uskutečnit výpočet provedený velikým počítačem stanice. Potřeboval by k tomu totiž několika měsíců. Tedy - budou-li čísla souhlasit, veliký počítač stanice opravdu existuje a já jsem ho použil ve skutečnosti, a ne v halucinacích.
Ruce se mi třásly, když jsem ze zásuvky vytahoval papírovou telegrafní pásku a rozvíjel ji vedle druhého, širšího pásu z počítače. Obě řady výsledků se shodovaly, jak jsem předpokládal, až do čtvrtého desetinného místa. Odchylky se objevily teprve na pátém.
Schoval jsem všechny papíry do zásuvky. Počítač tedy existuje nezávisle na mně; to znamená, že reálně existuje i stanice a vše, co je na ní.
Už jsem chtěl zásuvku zavřít, když tu jsem si všiml, že v ní leží celý svazek listů s netrpělivě črtanými propočty. Vytáhl jsem ty papíry. Na první pohled jsem poznal, že pokus podobný mému už někdo prováděl, pouze s tím rozdílem, že místo údajů o galaktických délkách požádal sateloid o měření albeda Solaris ve čtyřicetivteřinových intervalech.
Nebyl jsem tedy šílený. Poslední paprsek naděje zhasl. Vypnul jsem vysílačku, vypil zbytek bujónu z termosky a šel spát.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Zobrazit příspěvky z předchozích:   
Přidat nové téma   Zaslat odpověď    Obsah fóra U Prokopnutého bubnu -> Skládka Jindřicha Močky Časy uváděny v GMT + 2 hodiny
Jdi na stránku Předchozí  1, 2, 3 ... 352, 353, 354
Strana 354 z 354

 
Přejdi na:  
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra.
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru.
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete hlasovat v tomto fóru.